GIOACCHINO ROSSINI

☼      29.2.1792   PESARO                      ۞     13.11.1868   PASSY, PARIS

Pesaro leží u břehů Jadranu, a kdybyste je toužili hledat prstem na mapě, najděte si potom populárnější San Marino. Odtud už to není daleko. V tomto historickém městě s četnými kostely a kláštery byl Giuseppe Rossini příslušníkem řeznického cechu a také městským trubačem. Se svou ženou Annou měl syna Gioacchina Antonia, který měl to štěstí, že vyrůstal v prostředí, v němž hudba byla výsostným hostem rodiny. Ta byla však na druhé stránce mince ohrožována prudkou povahou vznětlivého otce, který byl v místě spíše než pod vlastním jménem znám jako il Vivazza, Čipera. Hrál dobře na trubku a lesní roh (na bálech, v divadle i na pohřbech) a zakládal si na svém postavení ve městě. Netajil se svým vlasteneckým přesvědčením a hlásil se k němu při každé příležitosti. To bylo sice chvályhodné, ale v politicky nejistých dobách i nebezpečné. Když v roce 1799 vnikli Rakušané do Pesara, které předtím ovládli Francouzi, pustili se do zatýkání nepřátel mocnářství. Giuseppe Rossini se ocitnul na dlouho v izolaci vězeňské kobky.

Jeho manželka zůstala se synem bez prostředků a z bídy ji zachránilo jen to, že měla hudební nadání a vládla velmi pěkným hlasem. To, co dříve pěstovala jen pro vlastní potěšení, se stalo nyní prostředkem obživy. Vzala sedmiletého chlapce a přidala se ke komediantům, kteří putovali od městečka k vesnici a hledali příležitost ke skromným výdělkům na poutích a trzích.

Naštěstí i Gioacchino projevoval vlohy k hudbě, dobře zpíval a bez ostychu se pohyboval v dětských rolích na jevišti. A tak se oběma podařilo překonat svízelné začátky a postoupit na vyšší level uměleckého i sociálního žebříčku. Jejich situace se potom dále zlepšila, když se Giuseppe Rossini konečně mohl vrátit z vězení. Paní Rossiniové se podařilo zajistit manželovi angažmá v divadelním orchestru, kde hrál na lesní roh. V témže orchestru hrál na violu devítiletý Gioacchino.

Nastaly chvíle, kdy rodiče chtěli mít zajištěnou budoucnost svého syna, a proto otec trval na tom, aby měl řádné řemeslo, a při něm si může pěstovat hudbu. Ale nějak se to na just nevedlo, kluk byl k ničemu, líný, ať ho dali učit k uzenáři nebo ke kováři. Prosadil si nakonec studium na hudební škole v Bologni, ale výuka jej extra tedy neuspokojovala. Raději se ponořil do skladeb Haydnových a Mozartových, které jej hluboce motivovaly. Bylo mu patnáct a rodila se v něm touha stát se operním skladatelem, psát pro divadlo, s nímž byl spjat od dětských let. Jeho prvním operním kusem byl Demetrio (okolo roku 1806) a zkouší své síly na kantátách, kvartetech a drobných skladbách.

V roce 1810 začíná dlouhý řetěz Rossiniho operních děl, kteréžto si už nacházejí cestu na jeviště. Teatro San Moisè v Benátkách mu uvedlo jednoaktovou buffu La cambiale di matrimonio (Směnka na manželství) s úspěchem sice jen nepatrným, ale i tak představovala první stupínek na dráze operního skladatele. Nic extra oslnivého, co bychom mohli s obdivem líčit, na těchto počátcích nebylo. Kočovný život minulých let zanechal neblahý vliv na Rossiniho charakterových rysech; bylo v nich až až lehkomyslnosti, nezodpovědnosti a povrchnosti, což musíme do značné míry přičítat denní honbě za výdělky. Nemohl si dovolit ten přepych odmítnout jakoukoli zakázku, neboť hmotných starostí se ještě zdaleka nezbavil.

Pracoval pohotově, presto, dokonce i presto assai, ale jak známo, u darmošlapů práce kvapná kvap kvap kvap… Napsal každý rok jednu nebo povícero oper, byly okamžitě uvedeny, ale stejně rychle opouštěly jeviště už napořád. Když mu jeho bývalý učitel Mattei vytýkal povrchní pseudopráci a honbu za výdělky a posteskl si, že z něho nemá očividnou radost, protože dělá hanbu jeho škole, Rossini odpověděl: „Až si nebudu muset vydělávat na denní chléb, tak se i ode mne dočkáš radosti a budu tvé škole sloužit ke cti. Zatím však musím psát, co si ode mne objednají, a jakost úrovně se řídí podle přijatého honoráře.“

Rok 1813 přinesl Evropě po nešťastné Napoleonově invazi do Rusi a jeho kruté porážce nový vzruch a napětí ve vzduchu. Napoleon se dočkal dalšího velkého výprasku v „bitvě národů“ u Lipska. Pro Rossiniho byl však rok 1813 rokem důležitého vítězství. Počátkem roku měla v Benátkách premiéru jeho opera seria (vážná opera, smát se je krajně nevychované gesto) Tancred. Byla přijata velmi kladně, až nadšeně a zájem o ni projevila ihned četná italská divadla. Jako první Rossiniho dílo se dočkala adaptace i v zahraničí.

Tancred vyšel vstříc požadavkům a vkusu doby: publiku nabídl potěšení z melodií, zpěvákům příležitost předvést v působivých a technicky náročných partiích své umění a orchestru jiskřivou instrumentaci. A divadelním podnikatelům? To už vyplývá z předchozích řádků.

Ve stejném roce poznala veřejnost další Rossiniho operu Italka v Alžíru, která dále proslavila jeho jméno. Následoval Turek v Itálii, třetí dílo toho roku. Několik dalších oper bylo už zase jen splněním objednávek – jak rychle se zrodily, tak rychle alou zase pryč z divadel. Rossiniho hmotné postavení se však stále ještě výrazněji nezlepšovalo, žil od opery k opeře jako škrt. A jeho chvíle přišla zcela nečekaně. Bylo mu 23 let, když došlo k události, která podstatně ovlivnila jeho život i tvorbu. Seznámil se s impresáriem: Domenicem Barbajou, který mu nabídl spolupráci za podmínek, o nichž mladý skladatel mohl do té doby jen snít.

Tento Barbaja byl původně hostinským v Miláně, jednoho dne seknul se živností a pronajal si divadlo. Byl to chytrý, pohotový vizionář s obchodními praktikami, který velkoryse vsadil na operní byznys; angažoval prvotřídní zpěváky a hudebníky a neškudlil na výpravě. Štěstí mu přálo, a když se s Rossinim poznal v Neapoli, měl tu už pronajatá dvě divadla.

To bylo v roce 1815 a Barbaja měl plné ruce práce, aby zajistil divadelní provoz i pokud jde o nová operní díla. Za této situace objevil Rossiniho, mladého plodného skladatele, jehož jméno stoupalo v divadelních kuloárech na ceně. Pravda, některé jeho opery byly vyložené hovadiny, ale to zase tolik nevadilo, protože obecenstvo bylo nenasytné a zaslepeně nahluchlé stále žádalo nová díla. Zde byl Rossini člověkem na svém místě a vzhledem ke svému mládí i nepochybným skladatelským kvalitám umělcem – dneska bychom tvrdili – že velice perspektivním. I ten, kdo se nemohl pochlubit mimořádně vyvinutým instinktem, mohl předpokládat, že vedle průměrného zboží vyjde z Rossiniho tvůrčí dílny čas od času dílo, které prudce oslní a také vydrží. A protože Barbaja měl čich mimořádný, nabídl Rossinimu smlouvu s podmínkami, které mladý tvůrce rád akceptoval.

Barbaja poskytl Rossinimu luxusní apartmá s celým zaopatřením ve vlastním domě a vyplácel mu vysoký roční plat. Za to měl skladatel vykonávat funkci prvního kapelníka a napsat pro každé ze dvou divadel každoročně jednu operu. Spokojenost byla na obou stranách a Rossini se konečně dočkal života bez hmotných starostí a mohl se plně věnovat komponování.

Hned v roce 1815 se dostala na jeviště jeho nová opera Alžběta, královna anglická. Ještě den před premiérou postrádal předehru, ale rychle si poradil: použil předehru z jedné své starší opery. Publikum prý nic nepoznalo, Alžběta byla velmi příznivě přijata a dočkala se mnoha repríz.

Byla však brzo zapomenuta, když v dalším roce uvedlo římské Teatro di Torre Argentina Rossiniho Lazebníka sevillského, k němuž poskytla námět populární hra neméně populárního francouzského dramatika P. A. Carona de Beaumarchaise, kritika nešvarů feudální společnosti. Populární příběh této hry byl operními skladateli několikrát adaptován a právě v době, kdy se chystala premiéra Rossiniho díla, se těšilo úspěchu zpracování významného italského skladatele Giovanniho Paisiella. Jeho přívrženci nezakrytě kritizovali Rossiniho paskvil, opovážlivost projevenou vůči váženému mistrovi, ale on sám nedával najevo obavu z konkurence, byl přece autorem jednoho sta oper. Neodpustil si však, aby metodami úctyhodného umělce nedůstojnými, zkazil Rossinimi radost z premiérového představení.

Rossini napsal Lazebníka sevillského za necelé tři týdny a jako už vícekrát nestihl včas napsat předehru. Použil tedy poslední předehru z opery Alžběta, královna anglická… Premiéra se konala 20. února 1816 za okolností, jejichž líčením se s netajeným potěšením zabývalo mnoho divadelních historiků. S ohledem na Paisiella dal Rossini opeře pracovní název Almaviva, aneb Marná opatrnost, ale nezabránilo to tomu, aby Paisiellovci nepřipravili skladateli přijetí, jaké obvykle nazýváme divadelním skandálem.

Pískání, dupání, zlostné povykování – to by nebylo nic výjimečného, kdyby tentokrát navíc nedošlo k několika nehodám či nepříjemnostem na jevišti, které parodovaly hru i autora opery. Když španělský tenor Garcia zpívající Almavivu zjistil, že kytara mu zní děsuplně falešně, začne ji ladit a přitom mu rupne struna; herec Vitarelli v postavě Basilia zakopne a zůstane se nehybně válet na prknech a aby smůla byla totální, na jeviště vběhne mňoukající kočka, nenechá se vyhnat, prská jako divá a publikum to bere jako pokus o vydatný žert. Směje se, aplauduje a na hlavu dirigujícího Rossiniho padají nahnilá rajčata. Fiasko jako vystřihnuté z románu, Řím něco takového už dávno nepamatuje…

Jak se Rossini vyrovnal s takovouto situací? Mýlil by se, kdo by očekával, že se doma zhroutí a prožije prudce nervní chvíle. Zažil mnoho šťastných premiér (Lazebník byl jeho příslovečně 13. operou jakousi třináctou komnatou), ale zvykl si na nezdary. Šel proto klidně ulehnout do hajan. Co se však odehrávalo v jeho nitru, to nikdo neví. Víme však, že první reprízu neřídil a s obavou ji očekával.

Zájem o toto představení byl nevídaný. Jak už to tak chodí, premiérový skandál byl nejlepší možnou reklamou. Divadlo bylo natřískané zájemci a přijetí – plné nadšení! Po představení se davy diváků odebraly k Rossiniho obydlí a pod okny provolávali průpovídky Evviva Rossini! Evviva! Publikum řeklo své a nová opera čtyřiadvacetiletého skladatele plná svěží hudby, neotřelé instrumentace a živých lidových postav vyrazila do světa.

Rossini s potěšením sděloval v dopise své příští manželce pěvkyni Isabele Angele Colbranové, že Lazebník na celé čáře zabodoval a na ulicích si lidé prozpěvují Almavivovu serenádu. „Ale víc než hudba mě teď zajímá, drahá Angelino, objev nového salátu, jehož recept Vám posílám. Vezmi si provensálský olej, anglickou hořčici, francouzský ocet, trochu citronu, pepř a sůl, všechno to dobře zamíchej a přidej na jemno pokrájené lanýže…“

Ještě v témže roce byla opera hrána v Bologni, ale už pod názvem Lazebník sevillský. V červnu zemřel ve věku 76 let Domenico Paisello, o jehož Lazebníkovi vědí své dneska už jen hudební odborníci.

Rossiniho opera čerpá ze skladatelových životních zkušeností, jichž nabyl mezi prostými lidmi ulice a v dílnách řemeslníků, které důvěrně poznal za svých pestrých zastavení a toulek životem. Beaumarchais kreslí sice ve své hře výrazněji atmosféru a poměry své doby, ale jeho kritický postoj je v opeře potlačen a charaktery hlavních postav poněkud zbaveny politicky ostře formulovaných rysů. Ani v tomto pojetí se však Rossiniho opera zcela nevzdává svého sociálně kritického poslání.

Rossini si teď žije v přepychu a radovánkách. Mastí dvě opery ročně a v roce 1822 uzavírá víceletý freundschaft  s Colbranovou sňatkem. Pro její soprán napsal řadu rolí včetně Rosiny v Lazebníku. Barbaja se přestěhoval se svou společností do Vídně a Rossini ho následoval.

Rossini byl ve Vídni přijat s okázalostí a nadšením, neboť italská hudba tam měla mnoho obdivovatelů nejen v širší veřejnosti, ale zejména na nejvyšších místech. Dvorní kapelník Salieri střežil zájmy Italů ve Vídni proti rodící se nové generaci skladatelů prosazujících národní hudbu. Romantické hnutí vracející umělce k lidovým kořenům, tradicím a jazyku se už nechtělo smířit s přívalem hudby, jež nemohla vyjádřit skutečné cítění publika.

K odpůrcům italské hudby patřil ve Vídni i Ludwig van Beethoven, kterého Rossini považoval za největšího žijícího skladatele a toužil se s ním potkat naživo. Podařilo se a z tohoto setkání se zachoval Beethovenův názor na Lazebníka sevillského a vůbec Rossiniho hudbu. Operu považoval za vynikající a vyslovil se, že se bude hrát, pokud bude existovat italská opera. „Nepokoušejte se ani dělat něco jiného než buffo opery,“ radil Beethoven. „Byl by to hřích, kdybyste chtěl hledat úspěch v něčem jiném.“

Podobně jako ve Vídni byl Rossini zahrnut poctami i v Londýně, který navštívil o rok později. Řídil tu svá díla a po pěti měsících odjížděl obtěžkán nejen řády, ale i pěkně naditým měšcem. A protože se vracel přes Francii, zdržel se v Paříži. Hold populárnímu skladateli se zde zopakoval. Král jej jmenoval generálním intendantem královské hudby a navíc ještě inspektorem zpěvu ve Francii. S výkonem této funkce nebyla spojena žádná povinnost, byla však slušně honorována.

3. srpna 1829 měl v Paříži premiéru fiktivní ostrostřelec Vilém Tell. Byla to Rossiniho poslední opera a pracoval na ní mnoho měsíců. Příběh hry na Schillerův námět je čerpán z lidového povstání, jež vedlo až k osvobození švýcarských kantonů. Revoluční myšlenky jsou tu vysloveny nezastřeně a jednoznačně prozrazují, na které straně stál Rossini. V této době už byl boháčem, ale nezapomněl na hmotnou i MORÁLNÍ BÍDU, které byl svědkem i obětí v mladých letech. Skladatel i v tomto díle hýří bohatstvím melodií, působivě zařazuje sborové scény a nápaditou orchestrací podtrhuje myšlenkovou závažnost díla.

Bylo mu 37 let a jeho skladatelská pověst dosáhla maxima. S trvalým zájmem byla očekávána jeho nová díla a divadelní ředitelé si v jeho domě podávali ruce. Ale teď už marně, Rossini další operu nevyplivl. Dlouze byly rozebírány domněnky, proč Rossini ukončil dráhu operního autora, když se mu otevíral celý svět. Připomeňme si, že takové náhlé odchody „ze světla ramp“ nejsou zase tak neobvyklé. Když bylo Lisztovi 36 let, vzdal se k překvapení celé hudební Evropy koncertní dráhy. Dalo by se říci, že jeho sláva se dotýkala hvězd a jeho příjmy byly vysoké. Motivace obou umělců byla dost rozdílná. Liszt přestal koncertovat proto, aby se mohl věnovat komponování, dirigování, organizační a jiné činnosti. A Rossini?

Jeho důvody byly prozaičtější. Dospěl snad k přesvědčení, že už nemá umělecky co říci? Toto vysvětlení nevyzní moc přesvědčivě, když právě jeho poslední opery hrála snad všechna velká divadla. Je ovšem pravda, že jeho sebevědomí ohrožovala nová skladatelská generace reprezentovaná jmény Bellini, Donizetti, Verdi a další.

Když při osobní návštěvě Rossiniho v Paříži zavedl Richard Wagner řeč na téma širokou veřejností tolik přetřásané, odpověděl Rossini: „Co chcete? Neměl jsem děti. Kdybych býval nějaké měl, byl bych pracoval dál. Ale když jsem se po patnáct let opotřebovával a napsal jsem během této doby čtyřicet oper, chtěl jsem mít klid.“

Nepochybně vážnou roli sehrála i přirozená únava a syndromek opotřebení = vyhoření = z příliš rušného žití, z něhož nebylo úniku. Premiéra stíhala premiéru se vším tím „blázincem“ kolem, společenské povinnosti, cestování od města k městu, tlaky premiérových termínů, osobní nemalé problémy…

Hovoříme-li o tom, že Rossini přestal chrlit opery, nemá tím být řečeno, že přestal úplně komponovat. Skladatelem zůstal nadále, ale s tím rozdílem, že psal výhradně už jen pro své vlastní potěšení. Mohl si teď dovolit komponovat díla komorní, z větších skladeb vzbudila pozornost kantáta Stabat mater a Malá slavnostní mše. Menší skladby vydal pod názvem Soirées Musicales, Večerní doprovody laškovné paní Hudby, psal sbory, písně, pochody. Pokud se na jevištích objevily „nové“ Rossiniho opery, šlo o obratné kompilace z jeho operního díla.

Když Rossini uzavřel dráhu operního skladatele, měl před sebou ještě 40 let života. Dovedl si je užít a v tomto ohledu o něm koloval nespočet historek, klepů a pomluv, jak už tomu bývá u lidí, které má veřejnost na očích a jimž je co závidět. Říkalo se o něm, že byl hrabivý a lakomý, že se handrkoval se svou první ženou o každý pěťák, na druhé straně dobová svědectví hovoří o tom, že velkoryse hostil mnoho umělců.

A teď už jsme u Rossiniho velké záliby, která do značné míry vyplňovala jeho život poté, co přestal psát opery. Byl milovníkem dobrého jídla a pití, a vášnivým kuchařem jako Zdeněk Pohlreich. Pokrmy à la Rossini byly chloubou nejlepších restaurací v Evropě.

Žil v Paříži a Bologni, poslední léta trávil ve svém domě v Passy v dnešním centru Paříže kousek od Trocadéra. V Paříži se setkal s Chopinem, Lisztem, Wagnerem, poznal se s Meyerbeerem, Mendelssohnem Bartholdym, ale také s Alexanderem Dumasem, s nímž ho pojilo kulinářské umění. V mladých letech byl popisován jako lehkomyslný a nespolehlivý skladatel, ale štěstí mu vždy bylo nakloněno, neboť jeho neobyčejný talent vzbuzoval respekt. Divadelním podnikatelům uměl zabrnkat na nervy, když den před premiérou nezvládal být s operou u konce, ale většinou to zdárně jakž takž klaplo a divadla se na něho vždy znovu s chutí obracela. Tradovalo se, že tvořil lehce, nejraději rozložen na lůžku. Známá je historka o tom, že když mu vypadl z ruky napůl popsaný list, raději napsal novou stránku, než aby jej zvedl ze země.

Měl své nadšené ctitele i sveřepé odpůrce. Ti první opěvovali jeho tvůrčí originalitu, národní svéráznost, spontánní muzikálnost a přirovnávali jej k Mozartovi, ti druzí hovořili o manýře, povrchnosti a laciném vnějším efektu. Obě strany měly kus pravdy na jazyku. Většinu Rossiniho oper nezná dnešní divák ani podle názvu, část z nich žije alespoň předehrami. Sám skladatel se vyslovil, že díla mezi Lazebníkem sevillským a Vilémem Tellem „můžete shrnout a nemusíte je jednotlivě zmiňovat. Kdo slyšel jednu z nich, slyšel vlastně prakticky všechny.“